Soudy chybně nařídily exekuci, pak ji zrušily. Muž přesto musí platit statisíce.

I když je exekuce, kterou soud zprvu posvětil, poté zrušena, neboť se ukáže, že důvody jejího vyhlášení nejsou oprávněné, tak člověk musí stejně exekutorovi zaplatit. Nechce-li se s tím smířit, má žalovat stát pro špatný úřední postup. Vyplývá to z nedávného rozhodnutí Ústavního soudu v nešťastně vleklém případu Josefa Krále z Netolic.

I když je exekuce, kterou soud zprvu posvětil, poté zrušena, neboť se ukáže, že důvody jejího vyhlášení nejsou oprávněné, tak člověk musí stejně exekutorovi zaplatit. Nechce-li se s tím smířit, má žalovat stát pro špatný úřední postup. Vyplývá to z nedávného rozhodnutí Ústavního soudu v nešťastně vleklém případu Josefa Krále z Netolic.

Začalo to falešnou směnkou z roku 2005, kterou měl Král podepsat jako krytí k půjčce. Její platnost ale byla skutkovým zjišťováním později u soudu úspěšně zpochybněna. Soud směnku jako oprávněný exekuční titul smetl ze stolu.

Okresní soud v Prachaticích v roce 2009 zcela zastavil před tím soudně posvěcenou exekuci proti Josefu Královi na 720 tisíc Kč ve prospěch firmy Credit Gamble.

Ta pochybnou směnku převzala od firmy S.I.S. Group, ovládanou podnikatelem Petrem S., jenž tvrdil, že Josefovi Královi půjčil peníze, byl věřitelem, a proto směnku uplatňoval.

Zaplať! Pak se třeba suď

Krajský soud v Českých Budějovicích ovšem v červnu 2012 potvrdil, že směnka „smrdí“ a okolnosti kolem jejího vzniku, jak je líčil původní údajný věřitel Petr S., zjevně nesedí. Směnečný platební rozkaz proti žalovanému Královi soud zrušil.

Navzdory tomu, že exekuce proti Královi byla zrušena pro pochybnost oprávněnosti pohledávky, soudy ho stejně odsoudily, aby zaplatil exekutorovi náklady exekuce ve výši bezmála 200 tisíc korun. Král se bránil u Ústavního soudu (ÚS).

„Stěžovatel (pan Král) je sice povinen uhradit náklady exekuce, čímž je výrazně zasaženo do jeho majetkové sféry,“ připouští Ústavní soud a jedním dechem dodává, že „se ale může domáhat náhrady nákladů exekučního řízení po státu z titulu nesprávného úředního postupu“.

Argumentuje, že na oprávněného (Credit Gamble) mají být náklady na exekutora přenášeny jen ve výjimečných případech. To, že původní „věřitel“ Petr S. předložil soudu pochybnou směnku jako důvod exekuce, která byla poté zrušena, tedy zřejmě výjimečným případem není.

Ať platí, kdo lhal

„Sama skutečnost, že Ústavní soud zrušil exekuční titul, ještě nepostačuje k tomu, aby byly na oprávněného (věřitele) přeneseny náklady nuceného výkonu rozhodnutí,“ uvedl ÚS.

Soudy vyšších instancí a ministerstvo spravedlnosti se zabývají tím, zda náklady na zrušenou exekuci má platit jedna či druhá strana sporu. Už ale zcela pomíjejí jinou logickou možnost.

Když soud nižší instance rozhodne o exekuci neoprávněně proto, že si neověřil všechny skutečnosti, měl by náklady exekutorovi zaplatit právě soud, který exekuci posvětil. Pak ať si náklady soud zpětně vymáhá po tom, kdo neoprávněnou exekuci na základě pochybné směnky na počátku inicioval. V tomto případě původní „věřitel“ Petr S. Proč má exekuční náklady za neplatnou exekuci platit pan Král a pak je má vymáhat po státu?

Povinnost Krále zaplatit exekutorovi téměř 200 tisíc za zrušenou exekuci ÚS ale šalamounsky odůvodňuje tím, že „v době (soudního) nařízení výkonu rozhodnutí bezpochyby existoval vykonatelný exekuční titul a povinný měl na základě tohoto titulu svoji povinnost zaplatit stanovenou tímto titulem splnit, třebaže posléze byl tento titul zrušen“.

„Vzhledem k tomu, že tak neučinil dobrovolně, nastoupila nucená exekuce se všemi důsledky z toho plynoucími, tedy i s povinností podílet se na náhradě nákladů řízení. Povinný (p. Král) však měl (a stále má) možnost domáhat se náhrady nákladů exekučního řízení po státu z titulu odpovědnosti za nesprávný úřední postup,“ zdůraznil dvakrát v daném rozhodnutí ÚS.

Kdyby pan Král nerozuměl tomu, co je špatný úřední postup, tak mu ÚS poradil, že „podstata nesprávného úředního postupu tkví v tom, že stát vydal exekuční titul, který byl později zrušen a na jehož základě mu vznikla škoda“.

Jindřich Ginter, Právo